Pár ekonomických rad pro novou vládu
Máme po volbách, vítězové se časem proberou z povolební kocoviny a mělo by to být hodně rychle, protože česká ekonomika není v nejlepší kondici. Navíc stojíme na prahu inflační spirály, která znepříjemní život běžným občanům i firmám. Zde je pár rad, které by pomohly situaci zlepšit a také by přispěly ke snižování veřejného dluhu.
1. Zaměřit se na výdajovou stránku státního rozpočtu
Tohle bude nepopulární, ale nutný krok, výdaje státu bobtnají a na nové vládě bude, aby bujení zastavila. Jak na to? Jedním z kroků je zeštíhlení státní správy, prostě je nutné propustit část státních zaměstnanců a vydat se cestou digitalizace. Dlouhodobě není ani udržitelná situace, aby měli zaměstnanci ve veřejné sféře v průměru o 12 % vyšší platy než ve sféře soukromé, takže vláda bude muset zabrzdit s přidáváním a odměnami, soukromý sektor na to prostě už nebude schopen vydělat a vše ostatní je jen dluh příštích generací, plus to roztáčí už tak vysokou inflaci. Posvítil bych si také na sociální dávky, zda je příjemci pobírají oprávněně, dlouhodobé zneužívání dávek totiž není nic nového.
A zásadní rada, vláda musí začít u sebe, pokud zřejmě budoucí premiér Fiala označí tři poslanecké kluby stran Spolu jako technikálii, tak ve výdajích je to třikrát zvýšený plat předsedovi poslaneckého klubu, místopředsedovi a trojnásobné provozní výdaje. O možném vytváření nových ministerstev pro Piráty snad radši ani nemluvím, takhle vám nutnost šetření nikdo věřit nebude!
2.Přehodnotit Green Deal
Tohle je rada, o které tak trochu dopředu tuším, že nebude vyslyšena, ačkoli by byla velmi efektivní. My si prostě momentálně nemůžeme čistě bezuhlíkovou společnost dovolit, bohužel se z uhlíkové neutrality stalo zejména v Evropě nové náboženství a fakta budou označována za herezi. Ceny emisních povolenek vyšplhaly do nebývalých výšin, a to se už odráží nejen v cenách energií, ale přelévá se jako vlna zdražování do všech ostatních položek zboží a služeb. Na Green Dealu je krásně vidět, že nákladové tlaky jsou z velké míry řízeny politicky, nikoli ekonomicky, takže se tento nesmysl dá ukončit zase jen politicky. Ochrana životního prostředí ano, ale ne fanatická, na kterou doplatí zejména domácnosti. Nechci, aby se například důchodci, kteří celý život pracovali, museli rozhodovat, zda si v jedné místnosti zatopí nebo si ohřejí vodu, protože na víc nebudou mít.
3. Cílit na vyšší diverzifikaci ekonomiky
Sázka na jednoho koně je vždycky riziková, v případě české ekonomiky se to projevuje v dominanci automobilového průmyslu a s ním spojených dodavatelů. Automotive je bezvadná věc i pro stát, dokud všechno šlape a do státního rozpočtu plyne daňový výnos. Jenže jen hodně špatný analytik by neviděl, že se tento dominantní sektor zadrhává a na průšvih je zaděláno i v souvislosti elektrickou budoucností automobilů. Krize s dodávkou čipů postihla náš automobilový průmysl v plné síle, Škoda Auto zřejmě zastaví výrobu do konce roku, a i ostatní továrny chystají odstávky. Očekávám, že představitelé automotive budou po státu vyžadovat pomoc, zřejmě ji také dostanou, ale ne v optimální podobě. Vhodnějším řešením by byla podpora kurzarbeitu, která stále není schválená. Do budoucna se zaměřit na další odvětví průmyslu 4.0 a digitalizace, k tomu podporovat technické obory na středních a vysokých školách, to je cesta, jak ekonomiku učinit odolnější.
4. Neplést politiku do obchodu
Politikaření v čistém byznysu je vždycky špatně a navíc zárukou, že se situace zkomplikuje. Vidíme to třeba na dodávkách zemního plynu, Evropa má před zimou rekordně nízké zásoby a jedním z návrhů politiků je například být tvrdší na Rusko jako na dodavatele této strategické suroviny. Zřejmě politici zapomínají, kdo je majitelem zemního plynu, než se dostane do Evropy, je to Rusko a vyhrožovat Gazpromu, že mohou mít na evropském trhu problémy, je čirá pošetilost. Oni si prostě jen počkají, výsledkem bude leda tak ještě dražší plyn. Zákaz politikaření platí i v zahraničním obchodu, každý by měl mít možnost exportovat a importovat, kam se mu zlíbí, bez ohledu na to, jaké státní zřízení v té které zemi panuje.
5. Privatizace státních podniků
Pravicově zaměřená vláda má konečně šanci dotáhnout do konce privatizaci České pošty a Českých drah, dva státní molochy s nepřesvědčivou kvalitou služeb. Vstup spolehlivého soukromého partnera by s těmihle firmami udělal divy, navíc v duchu „horší už to být snad ani nemůže“, nemáme moc co ztratit.
Na závěr dodávám, že nejen já si přeji, aby se vláda chovala v ekonomice hlavně úsporně a racionálně, protože jinak zabředneme do bahna stagflace na pěkně dlouhou dobu.
