K tomuto článku mě vyprovokovalo poslední zasedání Mezinárodního měnového fondu na začátku dubna, jehož nejviditelnějším výstupem byl návrh na výraznější progresivní zdanění příjmů bohatých a více tlačit na výběr daní z nemovitosti či daní dědických. Dále by státy měly mít v záloze vyšší majetkové daně, pokud by předchozí opatření nevedla ke kýženému cíli. Pokud se ptáte, jakýže cíl renomovaná organizace sleduje, tak je to snížení nerovnosti a zabránění případným sociálním nepokojům ve světě.
Rovnostářství versus ekonomická teorie
Ušlechtilé cíle jsou však vždy líbivou maskou všech snah o přerozdělování a přesouvání majetku od jedné skupiny k druhé. Má to však jedno ohromné ale, a sice že v minulosti snahy o rovnostářskou společnost nikdy nebyly úspěšné a není žádný důvod se domnívat, že tentokrát tomu bude naopak. My jsme tu pokus o socialistický ráj na zemi, kde by měl každý dostávat podle svých potřeb, ale přispíval podle svých schopností, už jednou měli a jak to nakonec dopadlo, víme všichni.
Člověk se přirozeně chová ekonomicky racionálně, aniž by si to příliš uvědomoval. Zejména z toho důvodu, že ekonomická racionalita je v konečném důsledku nejvýhodnější. S tím přišli v ekonomii už pozitivisté a pojem „economic man“ se objevuje již v textech filosofa a liberálního ekonoma Johna Stuarta Milla v 19. století. Ovšem pravdu mají i oponenti z řad behaviorálních ekonomů, kteří tvrdí, že ekonomická racionalita je ovlivněna omezením ze strany okolí.
Dopady vysokého zdanění v praxi
Při převedení suché ekonomické teorie na konkrétní případ, kdy politici navýší zdanění bohatých, bude následovat hned několik věcí. Za prvé poklesne motivace ke studiu a k práci, ostatně proč byste si měli zvyšovat kvalifikaci nebo víc pracovat, když vám stát peníze sebere a přerozdělí je třeba i těm, kteří se k nízkým příjmům dostali kvůli své lenosti. Samozřejmostí je, že státu během přerozdělování zůstane část peněz za nehty a posílí úřednický aparát. To také zrovna nemotivuje ke snaze být úspěšný a více vydělávat.
Druhým problémem je, že vysoce kvalifikovaná pracovní síla, jako třeba odborník na IT systémy nebo špičkový lékař, může zemi s neúměrným zdaněním příjmu lehce opustit a přesunout se do státu s výhodnějšími podmínkami. Tihle lidé navíc většinou slušně ovládají nějaký světový jazyk, proto pro ně nebude problém se přestěhovat. Státu s vysokým zdaněním pak zbydou pouze oči pro pláč a méně kvalifikovaná pracovní síla, na což zareaguje také celkové směřování země do kategorie levné montovny pro vyspělejší státy. Nehledě na to, že mladí lidé nebudou mít patřičné vzory, proč něco dokázat nebo se přemáhat, když kolem sebe neuvidí úspěšné vysokoškoláky nebo kvalifikované řemeslníky s prosperujícím podnikem.
Třetím důsledkem vysokého zdanění je zvýšená pravděpodobnost daňových úniků, kdy nakonec stát může přijít o více peněz, než kdyby se držel rozumné výše daní. Nemusí se nám to líbit, ale tendence k daňovým únikům tu byla u určitého procenta poplatníků snad od zavedení daní. Lafferova křivka nám to hezky vysvětluje z pohledu ekonomické teorie, stát podle ní může maximalizovat výběr daní jen do určitého momentu optimální daňové sazby, křivka se v tomto momentě láme směrem dolů a vyšší daňová sazba neznamená vyšší příjem do veřejných rozpočtů, protože je oslabována motivace ekonomických subjektů k vyšším výkonům.
Socialisté chtějí chudší ještě chudší
Mantrou socialistů je jakási teorie, že v kapitalismu jsou produktivní zdroje v soukromém vlastnictví, ale značná část společenského produktu, který tyto zdroje vyprodukují, by měla být veřejně kontrolována a „demokraticky“ přerozdělována těm dole. Výraz demokraticky je v uvozovkách schválně, protože o tom, co je demokratické by samozřejmě rozhodovala jakási socialistická elita a navíc s právem určovat, komu přesně bude zdroje přerozdělovat. Nikdo nemůže dát socialistům lepší odpověď na jejich stesky, že se zvyšuje propast mezi chudými a bohatými, než legendární britská premiérka Margaret Thatcher. Železná lady při jednom zasedání sněmovny přesně vystihla, o co vlastně socialistům jde a na jednoho socialistického poslance briskně zareagovala: „On by radši viděl chudé chudší, jen když bohatí zchudnou. To je socialistická politika!“
S tím nemohu než souhlasit a dodávám, že z pohledu ekonoma vidím nejlepší cestu v přehledných a spravedlivých daních, jistá míra solidarity by určitě měla být zachována, ale nesmí mít nic společného s nadměrným zdaněním vysoko příjmových obyvatel, protože řečeno opět s baronkou Thatcherovou „Problém se socialismem spočívá v tom, že ani peněženky těch druhých nejsou bezedné“. Stát má být štíhlý, efektivní a vybírat daně v co možná nejnižších daňových sazbách.
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/cssd-jan-hamacek-koronavirus.A210322_192445_domaci_lsv
